V datech

Poprvé na dosah! Po 150 letech od první myšlenky a téměř 70 letech od založení Janáčkovy filharmonie jsme jen krůček od nového kulturního centra. Jaká byla a je cesta k jeho realizaci?

2024

Dokončení stavby

Slavnostní otevření nového koncertního sálu v Ostravě je plánováno na konec roku 2024.

2022

Zahájení stavby

Koncertní sál vznikne v místě amfiteátru za Domem kultury města Ostravy. Potřebné zázemí v něm najde Janáčkova filharmonie Ostrava. Stavět se bude podle vítězného návrhu studií Steven Holl Architects z New Yorku + Architecture Acts z Prahy. Stavba nové budovy koncertního sálu by měla být zahájena v roce 2022 a dokončena o dva roky později.

2022

Soutěž na zhotovitele stavby

Na základě dokončené studie stavby a projektové dokumentace bude vypsána veřejná soutěž, ze které vzejde dodavatel stavby.

2020

Příprava stavební dokumentace

Probíhá přípravná fáze výstavby koncertního sálu podle návrhu studií Steven Holl Architects z New Yorku a Architecture Acts z Prahy. V tomto období se řeší upřesnění objízdných tras nebo připojení na městskou infrastrukturu, vymezení sálu směrem do parku i umístění nového vodního prvku. Přípravných schůzek se účastní i památkáři, kteří dbají na citlivé propojení s původní památkově chráněnou budovou, nebo hasičů, kteří mají na starost bezpečnostní zajištění budovy. Do konce roku 2021 by měly být dokončeny všechny etapy projektové dokumentace.

2016

Vítězný návrh

Město Ostrava obnovilo diskuse o záměru vybudovat koncertní sál. V roce 2018 bylo podepsáno Memorandum o spolupráci při přípravě a realizaci projektu (Výstavba nového koncertního sálu jako přístavba objektu Domu kultury města Ostravy) mezi statutárním městem Ostrava, Moravskoslezským krajem a Ministerstvem kultury ČR (ministerstvo kultury se zavázalo přispět částkou 600 milionů, Moravskoslezský kraj 300 miliony korun, zbývající financování je zajištěno ze speciálního účelového fondu města Ostravy). V srpnu roku 2018 Magistrát města Ostravy vypsal architektonickou soutěž. Té se účastnilo 34 architektonických studií. Vítězem se o rok později staly týmy architektů ze studií Steven Holl Architects z New Yorku a Architecture Acts z Prahy.

2010

Nový směr

Město Ostrava vydalo podnět k mezinárodní veřejné kombinované urbanistické soutěži o návrh revitalizace území Černé louky v Ostravě se zaměřením na vytvoření kulturního klastru. Měl zde vzniknout kulturní komplex, tato idea byla úzce provázána s myšlenkou kandidatury na Evropské město kultury 2015. Vítězný návrh ateliéru MAXWAN Architects + Urbanists z Nizozemí zahrnoval kromě výstavní síně (Kunsthalle), centra moderní hudby (Music Pavillon), komplexu školních budov a kreativního inkubátoru i koncertní síň s několika sály. Evropským městem kultury 2015 se nakonec stala Plzeň a Ostrava od realizace projektu upustila. Aktuálně se v prostoru Černé louky realizuje stavba nového univerzitního areálu. Vznikne zde nové zázemí Ostravské univerzity pro sport a technologie a Klastr umění a designu.

1969

První architektonická soutěž

Státní filharmonie Ostrava po dohodě se Svazem architektů Československé socialistické republiky vyhlásila v roce 1969 architektonickou soutěž na návrh koncertní síně. Útvar hlavního architekta pro vítězný návrh architektů Iva Klimeše a Evžena Kuby vyhradil místo přímo naproti Domu kultury města Ostravy. V polovině 70. let rozhodlo vedení KSČ o tom, že místo plánovaného koncertního sálu budovu využije mj. i pro stranické sjezdy a konference. Od architekta Iva Klimeše pocházejí ještě další dva návrhy. V roce 1987 přepracoval na základě požadavků vedení KSČ ten původní, zvětšil kapacitu obou plánovaných sálů a budova se měla přesunout blíže do centra. Sál v podobě oválně rozvinutého amfiteátru se třemi výběžky měl do značné míry „sjezdový“ charakter. Třetí návrh pochází z konce 80. let, nicméně tou dobou byly na pořadu dne jiné priority než plánování stavby koncertního sálu a se změnou politické situace po listopadu 1989 padl i hlavní iniciátor výstavby.

1961

Nový Dům kultury jako první zázemí Janáčkovy filharmonie

Janáčkova filharmonie Ostrava (pod tehdejším názvem Ostravský symfonický orchestr) byla založena 1. ledna 1954. Koncerty se až do počátku 60. let odehrávaly v novobarokním sále Divadla Zdeňka Nejedlého (nynější Divadlo Antonína Dvořáka). Byl to jediný prostor vhodný pro náročnější hudební repertoár. Orchestr také pravidelně vystupoval v ostravských i mimoostravských kinosálech, divadlech, sportovní hale Tatran, pod šapitó cirkusu Beskyd na Fifejdách či v Domě kultury Poklad v Ostravě-Porubě. V roce 1954 vznikl návrh architekta Jaroslava Fragnera na výstavbu dnešního Domu kultury města Ostravy. Výstavba polyfunkčního prostoru pro umění a kulturu byla zahájena v roce 1956. Ihned po otevření v roce 1961 se DKMO stal jedním z důležitých kulturních center města.

1949

Poválečné období

Válečné události znamenaly přerušení jakýchkoliv snah o realizaci kulturních staveb. Koncerty probíhaly v polyfunkčních sálech, ve velkém studiu Radiožurnálu nebo v městském divadle. V poválečných letech vznikl jediný návrh sálu určeného výhradně pro hudební produkce, a to projekt Janáčkovy koncertní síně od Oskara Olára z roku 1949. Z návrhu se zachovala pouze působivá perspektiva, podle které měla být síň situována v blízkosti parku bez starší zástavby. Můžeme pouze předpokládat, že se jednalo o okolí Komenského sadů nebo některé z tehdy plánovaných sídlišť. Projekt nebyl v souladu s tehdejším nástupem socialistického realismu, a proto se od jeho realizace upustilo.

1939

Myšlenka na propojení s Domem umění

Diktát nacistického režimu ovlivňoval řadu představitelů německé menšiny v Československu a jeho projevy v oblasti architektury se objevovaly i u nás. Alois Pix ze stavebního oddělení Vítkovických železáren zpracoval studii hudební síně v podobě přístavby k ostravskému Domu umění. Navrhoval, aby za puristický palác určený výtvarnému umění byla přistavěna konzervativně pojatá hala obdélníkového půdorysu navazující na pruský klasicismus 19. století. Právě na základě tohoto návrhu z února 1938 bylo nejspíš rozhodnuto o konání architektonické soutěže.

1938

Pokrokový komplex

Několik velkých ostravských podniků, jakými byly Severní dráha Ferdinandova, Báňská a hutní společnost nebo Vítkovické kamenouhelné doly, se sdružilo k výstavbě Osvětového domu Moravské Ostravy, který měl představovat zcela novou etapu v rozvoji hudebního života v regionu. Podle vítězného návrhu architektů Lubomíra a Čestmíra Šlapetových a architekta a akustika Arného Hoška měl být na místě staré hasičské zbrojnice (vedle nynějšího Divadla Antonína Dvořáka) postaven areál složený z komplexu několika budov. Návrh počítal i s vybudováním velkého sálu pro koncerty symfonického orchestru s velkým sborem. Autoři dále navrhovali, aby se jednotlivé prostory Domu osvěty daly využívat samostatně nebo různým způsobem propojovat a kombinovat. Provozování hudby a společenský život se tak měly prolínat s výstavami výtvarného umění a s městským životem prostřednictvím velkých prosklených průhledů do interiérů domu. Události ve 2. polovině roku 1938 a začátek 2. světové války však znamenaly konec představám o výstavbě tohoto pokrokového komplexu.

1870

"Konzerthaus"

V 70. a 80. letech 19. století vznikaly v prostředí rozvíjejícího se centra těžkého průmyslu stavby, které sloužily všem požadavkům kulturního života (velké sály určené k provozování divadelních i hudebních vystoupení, plesů, spolkových schůzí apod.). Tyto univerzální prostory ovšem nevyhovovaly potřebám hudebního provozu. A proto měl na území Moravské Ostravy před více než 150 lety vzniknout takzvaný „Konzerthaus“. Veškerá jednání ale byla bezvýsledná a hudební kultura tak zůstala součástí kulturních domů a divadel. V roce 1895 byl na Národní třídě vybudován Německý dům (viz foto) s divadelním sálem pro 600 a hudebním sálem pro 120 lidí. Sloužil kulturním akcím všeho druhu a jeho akustika nebyla vyhovující. Na přelomu 19. a 20. století se pak společenský a kulturní život ve městě soustřeďoval do českého Národního domu (dnes Divadlo Jiřího Myrona), Německého domu (zničen na konci 2. sv. války), Polského domu a Městského divadla (dnes Divadlo Antonína Dvořáka).